Jak jsem ke jménu přišla...

Začalo to znenáhla a velice nenápadně.     S. Silvie - učitelka na BG - nadšena předmětem Dějiny umění - a moderní "tupostí" žáků, pojala nápad:   V nedalekém zámku, galerii, se nacházela výstava.

Co takhle to "stádo" vyvenčit, a spojit užitečné s užitečným?!   Nápad vznikl! Na místo určení přece vede cyklostezka!   Tak to těm "mazánkům" pěkně osolíme, že?

Milá úča netušila, jaký si na sebe upletla bič!   Sama kola a dopravních předpisů neznalá, absolvovala na klášterní zahradě rychlokurz a s nabytou sebedůvěrou vyhlásila ve třídě "pohromu" v podobě cyklovýletu za kulturou.

Pak jí nějak zatrnulo a začala se ohlížet po nějakém doprovodu v řadách spolusester. Co kdyby s 20ti žáky vyvenčila taky jednu kuchařku? Takže tímto vstupuji do děje.

Dlouho očekávaný den nastal...

Pan údržbář zhodnotil pojízdnost našich rachotin a my vyrazily do ulic směrem k BG.    Když opomenu, že jsem byla nucena vjet do jednosměrky opačným směrem, uhýbat na chodník před divoce gestikulujícími a zuřivě troubícími řidiči, tak by to byla zbytečná podrobnost.

Na školním dvoře mě nechala s. Silvie svému osudu a zmizela někam do kabinetu.   Když se po čase vrátila, nalezla dvě nesourodé skupiny, které se nesměle okukovaly. Jedna se skládala ze studentů a druhá vypadala jako jedna zmatená jep... pardón, řeholnice a dvou předpotopních přibližovadel.

Aby zachránila situaci, zahlaholila: "Tohle je sestra Nikodéma, a pojede s náma!

Jenomže netušila, co řekla. Z davu studentů se ozvalo:  "Cože? Nikotýna?"

Jak k tomu přijdu? Co jsem komu udělala? Já, která jsem nikdy neměla cigaretu v xxxx, ústech!?

Blaží mě jen malá útěcha. Jsou horší jména!  Kdybych se jmenovala Pacifika, tak by mě mohl někdo jako Titaniku poslat ke dnu!